Obsah:
• Vznik mezivládního programu
• Program UNESCO "Člověk a biosféra"
• Založení sítě biosférických rezervací
• Rozvoj sítě biosférických rezervací
• Konference OSN o životním prostředí a rozvoji
• Založení a vývoj biosférických rezervací v České republice

Vznik mezivládního programu

Dub v Pálavské BR

Veřejnost i vědecká sféra měly v druhé polovině šedesátých let již zvýšenou citlivost na problémy životního prostředí. Přičinila se o to také novinářka Rachel Carsonová, která svojí knihou Tiché jaro přesvědčila americké a později evropské politiky, aby do svých volebních programů zařazovali environmentální úkoly. Globálně se zhoršující ekologická situace a nálezy zbytků DDT ve vejcích arktických ptáků byly mobilizující pro veřejnost i administrativu.

Program Člověk a biosféra vznikl na půdě Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) před pouhým čtvrtstoletím. UNESCO, zastřešené univerzální Organizací spojených národů (OSN), se začalo aktivně zajímat o problémy životního prostředí počínaje nevelkou Konferencí o ochraně a racionálním využívání zdrojů biosféry, která se sešla v Paříži v září 1968. Přes obtíže vzniklé násilným obsazením vlastní země cizími vojsky se bývalé Československo na uvedené konferenci účastnilo desetičlennou delegací, jejíž členové následně zajišťovali návaznost okupované krajiny na celou sérii mezinárodních akcí, jež - mimo jiné činnosti - vedly ke vzniku světové sítě biosférických rezervací. Pět biosférických rezervací na území dnešní České republiky pak vznikalo v geografickém kontextu celého Československa; vyhlášení šesté biosférické rezervace - BR Bílé Karpaty - již reflektovalo nové státní hranice ve střední Evropě.

Program UNESCO Člověk a biosféra

V r. 1970 byl na generální konferenci UNESCO vyhlášen racionálně koncipovaný mezivládní program ekologické spolupráce v planetárním měřítku. Dostal jméno Man and Biosphere (Člověk a biosféra) a jeho akronym MAB se poté stal symbolem integrovaného přístupu v ochraně přírody a v péči o kvalitu životního prostředí. V úvodním prohlášení příslušného dokumentu (UNESCO 1971) se uvádí, že MAB má za cíl "rozvinout v rámci přírodních a socioekonomických věd základnu pro racionální využívání přírodních zdrojů biosféry a pro zlepšení vztahů mezi člověkem a přírodním prostředím; předpovídat důsledky dnešních aktivit na zítřejší svět a tím posilovat lidskou schopnost účinně hospodařit s přírodními zdroji biosféry". Před čtvrtstoletím šlo o zcela novátorský akcent na spolupráci a výzvu k odpovědnosti za budoucnost Země. Pojem biosféra, ač koncipovaný Vernadským již ve třicátých letech, se konečně stal běžnou součástí slovníku přírodovědců, sociologů i politiků.

Důležitou světovou událostí ve sféře péče o přírodní zdroje se stala Konference OSN o životním prostředí (Stockholm, červen 1972), v níž se ve velmi širokém oborovém a politickém kontextu projednaly potřebné partnerské vztahy všech zemí, bez ohledu na rozvoj a zeměpisnou polohu. Ekologická problematika tak uzrávala do požadavku spolupráce v globálním měřítku.

Vyhlášený mezivládní program MAB/UNESCO byl citlivě organizován s ohledem na suverenitu partnerských zemí a zejména s ohledem na demokratické zastoupení rozvinutých i rozvojových zemí. Státy, které se rozhodly účastnit se tohoto programu, si vytvořily Národní komitéty MAB. K účasti na tomto mezivládním programu se přihlásilo prostřednictvím svého zastoupení v UNESCO také bývalé Československo. Po mezirezortním projednání byla řízením čsl. účasti v MAB pověřena Čsl. akademie věd, která jmenovala první národní komitét složený z předních českých a slovenských odborníků.

V současné době je v programu MAB registrováno 136 suverénních států. Podle oblastního členění UNESCO je v MAB zastoupeno 12 států z regionu Afrika, 11 z regionu Latinská Amerika a Karibsko, 25 z regionu Asie, 15 z regionu Arabské státy a 45 z regionu Evropa (region Evropa zahrnuje i Kanadu a USA). Posledně jmenovaný stát se s velkou aktivitou a finančními příspěvky účastní práce v programu MAB i přes skutečnost, že po mnoho posledních let není členem UNESCO (podobně i Velká Británie).

Program MAB řídí International Coordination Council (ICC - Mezinárodní koordinační rada), do níž je proporcionálně voleno 34 států. V období mezi zasedáním ICC vede MAB šestičlenné byro. Organizační oporou MAB je sekretariát, pracující v Divizi ekologických věd UNESCO v Paříži.

V první fázi byl program MAB rozdělen do 14 oborových "projektů" čili hlavních tématických okruhů, ustanovených buď podle převládajícího biomu (např. tropický les, temperátní lesy, aridní zóna, horské ekosystémy) nebo podle interakcí mezi člověkem a prostředím (ochrana přírody, vnímání životního prostředí, vztah mezi přeměnou životního prostředí a demografickými procesy atp.).

Otázky ochrany přírody a péče o životní prostředí "in situ" soustřeďoval hlavně MAB projekt č.8 nazvaný Ochrana přírodních oblastí a genetického materiálu v nich obsaženého. Postupně se právě kolem tohoto projektu soustřeďovaly aktivní pracovní týmy, jež původně pracovaly odděleně v rámci jiných hlavních projektů. Svou atraktivnost a dostředivé působení získal projekt č.8 vlivem nárůstu globálních environmentálních problémů a zvýšeného zájmu o ekologii a biologii. V průmyslových státech se otázkou dne stala vyčerpatelnost a obnovitelnost přírodních zdrojů, rehabilitace poškozených ekosystémů a uchování genetické informace u přírodních i domestikovaných populací rostlin a živočichů.

Vize programu MAB ovlivnila mnohé národní programy rozvoje a vědecké práce. Např. bývalá Čsl. akademie věd také zařadila do struktury základního badatelského výzkumu ekologicky orientovaný program nazvaný podle vzoru UNESCO Člověk a biosféra. Vyhlášené úkoly tohoto programu navazovaly na dřívější Mezinárodní biologický program (IBP) a soustřeďovaly hlavní genetickou a ekologickou tématiku. Vliv aktivity UNESCO se všeobecně projevoval i v důrazu na otázky životního prostředí a zdravotnictví.

V lůně projektu MAB č.8 vzniklo rozhodnutí založit a sledovat v různých oblastech Země vhodně vybraná území, kde bude možné rozvinout široce koncipovanou spolupráci přes hranice státú, bez ohledu na státní ideologii nebo náboženství. Vznikl tak "projekt" světové sítě biosférických rezervací.

Založení sítě biosférických rezervací

Berounka v křivoklátských hvozdech

V roce 1973 se ve Švýcarsku konala zvláštní komise projektu MAB č.8, na niž byli pozváni zástupci Světové unie pro ochranu přírody (IUCN) a Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) - dvou nejsilnějších partnerských organizací v oboru ekologie a biologické diverzity. Komise projednala výběr vhodných kritérií pro srovnávací území, na nichž by se v budoucnu měla soustřeďovat aktivita odborných týmů programu MAB.

Panel formuloval své první představy a zásady mezinárodních vazeb a v návaznosti na to byla v květnu 1974 svolána pracovní porada, která se sjednotila na označení biosférická rezervace (dále BR) a stanovila pro výběr těchto pracovních a studijních území tyto směrnice:

• Jako BR se budou vybírat suchozemské nebo pobřežní oblasti, kde lze cílevědomě provádět ochranu genofondu, vědecký výzkum sledující využívání a zneužívání přírodních zdrojů, výměnu informací v mezinárodním měřítku a výchovu odborníků i veřejnosti pro cíle ochrany přírody.
• Světová síť BR bude rozprostřena tak, aby zahrnovala všechny základní biomy Země a postihovala různorodost jejich civilizačního zatížení.(Toto kritérium nevylučovalo možnost zařadit mezi BR silně narušená území, nikoli však totálně postižené oblasti, v nichž by nebyl srovnávací přírodní ekosystém.)
• Každá BR bude obsahovat: (1) reprezentativní ukázky hlavního biomu, který je charakteristický pro příslušnou oblast nebo zeměpisnou zónu, (2) ukázky výjimečných nebo ojedinělých ekosystémů nebo rostlinných či živočišných populací, (3) ukázky harmonického využívání přírodních zdrojů místním obyvatelstvem a (4) ukázky degradované přírody, vyžadující rehabilitaci. (Tyto směrnice vedly v r.1977 k doporučení členit BR na jádrovou, nárazníkovou a přechodovou zónu.)
• Každá BR musí být dostatečně velká k tomu, aby mohla zahrnovat nejen striktní ochranářské aktivity, ale i aktivity směřující k rehabilitaci narušených úseků BR. (Toto kritérium předjímalo později uznanou potřebu "managementu" v chráněných územích.)
• Každá BR musí mít adekvátní legální ochranu. (Tato směrnice byla později konkretizována tak, že vyhlášení každé BR musí předcházet národní legální ochrana.)

Rozvoj sítě biosférických rezervací

Instituce biosférických rezervací, podporovaná prestižním UNESCO, našla odezvu ve většině vyspělých států a v mnoha rozvojových zemích. V r. 1978 bylo zapsáno 144 biosférických rezervací, v r. 1991 - 300 BR a v r.1996 již 337 biosférických rezervací v 85 zemích světa.

Lužní les

Postupný rozvoj světové sítě BR doprovázela mimořádná iniciativa několika divizí UNESCO a aktivita národních komitétů v jednotlivých zemích. Do pohybu se dala rozsáhlá činnost podporovaná konferencemi, semináři, instruktážemi a pracovními poradami (označovanými v mezinárodní hantýrce briefing, task force, workshop) a stimulovaná množstvím časopiseckých i knižních publikací Divize ekologických věd UNESCO. Například časopis Nature Resources vytrvale informoval o moderních přístupech v hodnocení přírodních zdrojů v globálním i regionálním měřítku.

Vynikajícím povzbuzením pro mezinárodní ekologickou spolupráci se stala konference Ekologie v praxi, uskutečněná při desátém výročí MAB v Paříži v r.1981. (Dvousvazkový sborník výsledků této konference vydali v r.1984 F. di Castri, F.W.G.Baker a M.Hadley.) Při této příležitosti byla vernisáž stejnojmenné výstavy, která na vynikajících barevných panelech znázornila ekologické souvislosti a problémy ochrany přírodních zdrojů a životního prostředí v hlavních pozemských biomech. Panely této výstavy byly provedeny ve třech jazykových mutacích, takže stejná expozice se ukazovala na mnoha místech na světě. (Byl pořízen i český překlad legendy a výstava instalována v r.1985 v Českých Budějovicích.) Na podkladě této výstavy byl pořízen soubor diapozitivů, který našel další použití při školení a výchově studentů v oboru ochrany životního prostředí.

Během reálného vývoje světové sítě BR se dále zpřesňovala a doplňovala teorie této instituce. Největší proměna a posun nastaly v pojetí stupně "přírodnosti" a "nedotknutosti" BR. Protože síť vznikala v lůně programu se jménem Člověk a biosféra, organizátoři implicitně předpokládali, že na území BR se budou sledovat významné interakce mezi přírodou a civilizací. Protokoly z výše citované pracovní porady z r.1974 jasně mluví o tom, že v rámci BR mají být také úseky vhodné ke studiu a praktickému řešení (managementu) konfliktů, jež vznikají mezi lidskými zásahy a přírodní divočinou. BR měly být od začátku spíše doménou spojeného úsilí odborníhů v oblasti přírodních i společenských věd.

Začátek budování světové sítě BR však ovlivnily USA a SSSR, tehdy dvě nejsilnější země v UNESCO. Jejich zástupci v MAB si z programu MAB a sítě BR vybrali spíše možnost uvést do mezinárodního kontextu své nepochybně spektakulární národní parky. Mylně se přitom předpokládalo, že prioritou sítě BR je zajišťovat ochranu zonálních biomů na velkých reprezentativních plochách dlouhodobě ušetřených lidských zásahů. Takové plochy však měly ve vyspělých zemích již dávno statut národních parků a tak došlo k dublování s institucí BR. Naopak hustě zalidněné, dlouhodobě kultivované a průmyslové státy měly potíže vyhledávat na svém území oblasti, kde byly zonální biomy uchovány v dostatečné rozsahu. Ve střední Evropě byla identita přírodních rezervací celoplošně historicky narušena introdukcí cizorodých genetických zdrojů a v posledních desetiletích kyselými srážkami a jiným atmosférickým znečištěním. Ze stejného důvodu stagnoval např. zájem Německa, jehož krajina je postižena rozsáhlým odlesněním a přeměnou lesů na jehličnaté monokultury. Chyběla také účast Středozemních států a Velké Británie, jejíž krajiny jsou změněny celoplošným vykácením lesů a trvající pastvou ovcí i přemnoženou jelení zvěří.

Otakárek fenyklový

O vyjasnění a sjednocování konceptu BR se starala ICC, její byro a četné pracovní komise. Ještě u příležitosti Prvního mezinárodního kongresu biosférických rezervací, který se konal r.1983 v Minsku, se někteří delegáti nemohli smířit s představou, že do sítě BR může být zařazena krajina zatížená průmyslovou těžbou štěrkopísků, jak to ukazoval film o Třeboňsku, který promítala čsl. delegace. Po tomto kongresu však nastala změna a BR byly ve větší míře akceptovány jako studijní a modelová území, v nichž dochází ke konfrontaci faktorů přírodních a civilizačních. Ke změně postoje došlo i ve Spojených státech a býv. Sovětském svazu, kde v osmdesátých letech vznikly četné BR i mimo přírodně koncipované národní parky. K r.1991 narostl počet BR v USA na počet 47, v SSSR na počet 17. Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let již existovalo 12 BR v Německu a 8 BR ve Francii, tedy v zemích, které s vyhlašováním BR váhaly.

Do mezinárodní sítě BR se tedy jednotlivé státy a jednotlivé regiony UNESCO postupně zapojovaly s různou rychlostí. Nejpozitivněji reagoval region Evropa (zejména a západní a střední část), do něhož je podle UNESCO začleněna i Kanada a USA. Vysoký počet zde vyhlášených BR je ovšem způsoben také značnou politickou fragmentací Evropy v geografickém pojetí. Afrika - 40, Latinská Amerika a Karibsko - 49, Asie a Pacifická oblast - 46, Arabské státy - 13, Evropa, Severní Amerika a Kanada - 182.

Dále se rozšířovala publikační aktivita, pojednávající o problémech životního prostředí a rozmáhající se síť BR byla využívána pro podnětné výchovné a školící akce. V centru UNESCO v Paříži začala vycházet knižnice Man and The Biosphere Series přinášející významné monografie. O mezinárodní síti BR pravidelně referoval informační bulletin InfoMAB, později časopis Biosphere Reserves. Z různých zdrojů UNESCO (například v rámci participačních programů) byly podporovány konference a publikace mnoha zůčastněných zemí. Vznikly podřízené sítě BR a jiných aktivit MAB, z nichž nejvýznačnější je EuroMAB, který vydává informační příručky a stará se o rozvoj monitorace biodiverzity. V roztříštěném úsilí o časové sledování změn v životním prostředí pokročil nejdále Biosphere Reserves Integrated Monitoring (BRIM) vytvářený v kontextu BRIM.

Konference OSN o životním prostředí a rozvoji

UNESCO a jeho program MAB nezůstaly osamoceny v úsilí o ekologický výzkum a racionální hospodaření s přírodními zdroji. Vývoj mezinárodních a mezivládních akcí směřoval k dalšímu prohloubení úsilí v tomto směru.

V návaznosti na konferenci ve Stockholmu byla svolána Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro, červen 1992). Do přípravy této konference byly zapojeny všechny odborné organizace systému OSN: Vedle UNESCO také Program OSN pro rozvoj (UNDP), Organizace OSN pro životní prostředí (UNEP), Světová zdravotnická organizace (WHO), Světová meteorologická organizace (WMO) a jiné. Kromě toho byly zúčastněné také autonomní nevládní organizace, například Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) a Světový svaz ochrany přírody (IUCN), Celosvětový fond pro přírodu (WWF) a jiné.

Lesní ekosystémy NPR Týřov patří mezi nejhodnotnější části BR Křivoklátsko

Konference OSN o životním prostředí a rozvoji přijala závažné dokumenty: (1) Deklaraci z Rio de Janeiro o životním prostředí, (2) Úmluvu o změně klimatu, (3) Úmluvu o ochraně biodiverzity a (4) Agendu 21. Z těchto dokumentů vyplynuly úkoly pro jednotlivé složky systému OSN. Jmenovitě byla na UNESCO přesunuta značná část odpovědnosti za další zdokonalování spolupráce v oblasti životního prostředí a za ochranu biodiverzity. Program MAB a zejména jeho síť biosférických rezervací byly vícekrát prohlášeny za optimální nástroj pro zdokonalování mezinárodní spolupráce v těchto směrech.

Jmenovaná deklarace zdůrazňuje nedělitelnost, vzájemnou souvislost a globální spojení životního prostředí s rozvojem lidské společnosti; zdravý a produktivní život mají být v souladu s přírodou. Vyzdvihuje právo na rozvoj, který musí - pokud jde o stav životního prostředí - odpovídat potřebám současných i budoucích generací. V zájmu dosažení trvale udržitelného rozvoje doporučuje, aby ochrana životního prostředí tvořila nedílnou součást všech složek rozvoje. Deklarace zdůrazňuje globální partnerství - spolupráci všech států, která má odstraňovat rozdíly v životní úrovni. Na národní úrovni doporučuje řešit otázky životního prostředí za spoluúčasti všech zainteresovaných občanů, za všeobecného přístupu k informacím, týkajícím se životního prostředí. Zdůrazňuje význam účinné legislativy, která má odrážet kontexty životního prostředí a rozvoje. Státy mají spolupracovat s cílem vytvořit stabilní a otevřený mezinárodní řád, který povede k ekonomickému růstu a trvale udržitelnému rozvoji a který bude umožňovat následně i s předstihem řešit problémy poškozovaného životního prostředí. Deklarace doporučuje všestrannou podporu odborného výzkumu a šíření vědecky podložených informací o ekologických vazbách v biosféře. .

Pro program MAB/UNESCO byla nejdůležitější Úmluva o biodiverzitě, kterou následně ratifikovalo více než 100 států (po malém zaváhání také Česká republika) a která vstoupila v platnost v prosinci 1993. V této konvenci se smluvní strany zavázaly k ochraně druhového bohatství organismů (tzv. biologické diverzity, biodiverzity) na Zemi, k trvalému využívání různých složek biodiverzity a ke spravedlivému podílení se na přínosech plynoucích z využívání genetických zdrojů. V preambuli úmluvy se potvrzuje, že ochrana biodiverzity je společným zájmem lidstva, a konstatuje se všeobecný nedostatek informací a poznatků, týkajících se genetické podstaty života. Zdůrazňuje se naléhavá potřeba vytvoření vědeckých, technických a institucionálních kapacit, které by umožňovaly zavádět účinná opatření a předvídat příčiny a ztráty biodiverzity. Smluvní strany mají zajišťovat preventivní opatření za účelem ochrany přírodních zdrojů a tam, kde hrozí vážná a nenapravitelná újma, nesmí odkládat účinná opatření s odkazem na nedostatek vědecké jistoty. Základním požadavkem je ochrana ekosystémů a přírodních biotopů "in situ" a udržení a obnovení životaschopných populací druhů v jejich přirozeném prostředí. Ochrana genetického fondu "ex situ", pokud možno v zemi původního výskytu, se považuje také za žádoucí.

Kudlanka nábožná (Mantis religiosa)

Požadavek výzkumu a patřičného managementu biodiversity i ekosystémů "in situ" (článek 8 v Úmluvě o biodiversitě) byl z velké části výsledkem aktivity expertů UNESCO, kteří vycházeli z dvacetiletých poznatků programu MAB a zkušeností národních komitétů při rozvoji biosférických rezervací. Smluvním stranám tato konvence doporučuje vytvořit systém chráněných území k ochraně biologické rozmanitosti, regulaci biologických zdrojů uvnitř i mimo chráněná území, rehabilitaci a obnovu degradovaných ekosystémů a podporu ohrožených populací pomocí odborně řízených metod i cestou tradičního setrvalého obhospodařování. V čl.12 a 18 jsou popsány závazky z hlediska vědecké a technické spolupráce, v čl.15 se uznává suverénní právo států na jejich za genetické zdroje a tím se zároveň stanoví vrcholná odpovědnost za populace rostoucí/žijíící výhradně na území smluvních států, které konvenci o biodiverzitě podepsaly.

Agenda 21 je pak důkladným spojením ekologických a socio-ekonomických zájmů lidstva ve všech důležitých aspektech. Jejím ústředním pojmem a vše prolínajícím heslem je trvale udržitelný rozvoj. Programu MAB a biosférických rezervací se týkají kapitoly o integraci životního prostředí a rozvoje patřičného řízení (kap.8), o uchování biologické diverzity (kap.15), o zacházení s nestabilními ekosystémy v aridních oblastech, pohořích a sladkých vodách (kap.12, 13, 18) a o podpoře trvale udržitelných postupů v zemědělství (kap.14). Atd.

Všechny dokumenty a úmluvy přijaté na konferenci v Rio de Janeiro jsou průběžně sledovány rozsáhlým organizačním aparátem, řízeným z ústředí OSN i z center jejích sesterských organizací. Československo bylo v organizaci této konference dobře zastoupeno odborníky jako J.Vavroušek, B.Moldan, M.Huba, S.Mlčoch, kteří se dále následně podíleli - i po rozdělení státu - na dalším propracování směrnic a realizaci dohodnutých závěrů v měřítcích národních i mezinárodních.

Založení a vývoj biosférických rezervací v České republice

České biosférické rezervace vznikaly v geografickém a politickém kontextu bývalého Československa. První čsl. národní komitét programu MAB/UNESCO sestával z českých a slovenských ekologů, limnologů, ochranářů a lesníků. Jmenoval pracovní komise pro většinu ze 14 projektů, které program MAB původně zahrnoval. I pro exotické projekty (tropické lesy, aridní území) se našli v řadách čsl. odborníků specialisté, kteří byli pozváni do ústředních panelů. Národní pracovní komise však intenzivně pracovaly jen v oborech temperátního lesa, lučních ekosystémů, přírodních rezervací, humánní percepce a ekologické výchovy.

Projekt MAB č.2 (lesy mírného pásma) našel v Československu koordinační centrum, které bylo po desetiletí řízeno týmem lesníků z brněnské lesnické fakulty. Záhy se ukázalo, že nejlepší spolupráce byla tam, kde pracovaly zkušené vědecké a organizační kolektivy vzniklé v době Mezinárodního biologického programu (IBP). Mezivládní program MAB se nesporně stal dědicem nejlepších tradic tohoto předchůdce, řízeného v šedesátých letech nevládními mezinárodními organizacemi.

Vertikální atmosférické srážky jsou v nejvyšších polohách výrazně zvyšovány o horizontální srážky z nízké oblačnosti

Do tvorby světové sítě BR se Čsl. národní komitét MAB zapojil v polovině sedmdesátých let. Nutno přiznat určité rozpaky a potíže, které vyvstávaly s termínem biosférická rezervace. Z přívlastku "biosférická" bylo možno vyvozovat akcent na zonální biomy Země (klimatické klimaxy) nebo důraz na mnostranné komplexy přírodních, polopřírodních i zkulturněných ekosystémů. Pro první výklad se samozřejmě hodily některé již existující chráněné krajinné oblasti nebo národní parky (Krkonoše, Vysoké Tatry). Čsl. národní komitét MAB dal přednost druhému výkladu a nominoval území, kde vedle přírodních ekosystémů a příkladů jejich šetrného využívání existovaly také necitlivé střety mezi civilizací a přírodou. Důraz byl položen na okolnost, zda vyvolená oblast má odborný potenciál pro ekologický výzkum a realizaci ochranářských opatření a zda má odborníky, kteří by mohli být aktéry návazných mezinárodních aktivit. Tato kalkulace vedla nakonec české zástupce v nár. komitétu k výběru Křivoklátska a Třeboňské pánve; slovenští odborníci se po prvním výběru Malé Fatry nakonec přiklonili k návrhu Slovenského krasu.

Po schvalovací proceduře na národní hladině a v ústředních orgánech MAB byly jmenované oblasti generálním ředitelem UNESCO v r.1977 prohlášeny za biosférické rezervace a tak zapojeny do světové sítě. K výběru prvních dvou českých BR je nutno ještě připojit, že v době jejich vyhlášení za BR nebyly podle českého zákona o ochraně přírody schváleny ani jako chráněné krajinné oblasti. Čsl. národní komitét MAB měl pro svůj výběr pádné důvody: (1) Křivoklátsko představuje významný krajinný systém se zachovanými smíšenými lesy po obvodu členitého říčního údolí, s pozitivními i negativními ukázkami lesního hospodářství a zemědělství; díky blízkosti pražských vědeckých institucí mělo vždy potenciál pro rozvoj odborných zahraničních kontaktů. (2) Třeboňská pánev představuje komplex přírodních, polopřírodních a člověkem podmíněných ekosystémů, který byl vystaven zvýšenému tlaku ambiciózních odvětví národního hospodářství (rybářství, zemědělství, těžba štěrkopísků); vzhledem k umístění vědeckých ústavů akademie v Třeboni a v Českých Budějovicích mělo dlouhodobé vynikající napojení na mezinárodní ekologické instituce.

Teprve po devítiletých zkušenostech byla připravena nominace BR Pálava (schválená v r.1986). Tento přírůstek byl zdůvodněn zvláštním biogeografickým postavením vápencových kopců na okraji pannonské kotliny a existencí mimořádné biodiverzity, kterou soustavně sledovaly zejména vědecké instituce dvou univerzit v Brně. Stále ještě v československém rámci následovalo vyhlášení BR Šumava a BR Poµana v r.1990 a BR Krkonoše, BR Vysoké Tatry a BR Východní Karpaty v r.1992. Zařazení Krkonoš a Vysokých Tater mezi BR naznačuje změnu stanoviska čsl. národního komitétu, který původně považoval instituci národního parku za dostatečné krytí ekologické problematiky jmenovaných území. Struktura světové sítě BR však ukázala, že tato dvě území nemohou zůstat stranou, protože jejich biogeografický význam ve střední Evropě je nedostižný a protože v jejich rámci probíhají významné bilaterální projekty. Šestou a zatím poslední nominací - již v rámci České republiky - byla BR Bílé Karpaty, která se ocitla na státní hranici a vyvstal u ní důraz na přeshraniční bilaterální projekty; tato oblast je navíc typickým příkladem území, na němž jsou vedle přírodních biomů také umělé ekosystémy (bělokarpatské louky) s mimořádnou biodiverzitou, která je pod kontrolou vědeckých pracovníků; nezanedbatelné jsou také etnografické kvality této BR. Tabulka podává přehled českých BR.

Výběr oblastí k zařazení do Světové sítě BR na území České republiky byl velmi obtížnou záležitostí. Vzhledem k vysoké odpovědnosti, která vyplývá z následných zahraničních závazků, byly národní komitéty MAB od začátku orientované na menší počet nominací. (Pro srovnání: Bulharsko již v prvním období přihlásilo 17 BR.) Při mimořádné biogeografické rozmanitosti (v r. 1996 Culek a kol. rozlišili 90 bioregionů) a počtu již vyhlášených velkoplošných chráněných území (24 chráněných krajinných oblastí, 3 národní parky) bylo sporné, kterým oblastem je třeba dát přednost. S výjimkou prvotní nominace "vnitrozemského" Křivoklátska byla později uvažována jistá "mezinárodní" kvalifikace plynoucí z geografické pozice na státní hranici (Třeboňsko, Pálava, Šumava, Krkonoše, Bílé Karpaty); nepochybně do této kategorie by patřil i nově vzniklý Národní park Podyjí, jehož bilaterálnost zatím vázne na nezájmu rakouské strany. Významnou roli při nominacích měl stupeň odborných znalostí o daném oblasti a jejich aplikace při obhospodařování. Nemalou roli při rozhodování mělo spojení správy velkoplošné rezervace a jejích odborných poradců se zahraničními odborníky a mezinárodními organizacemi; tyto styky usnadňují skutečnou výměnu informací, předávání zkušeností a organizaci výchovných i vědeckých akcí, které vyplývají ze zařazení do světové sítě.

Solenka Valerandova (Samolus valerandi)

Novátorský pojem BR se od svého vzniku setkával s problémem legalizace této instituce, která není ve své podstatě výhradně ochranářská a nemá pouze geografické a ekologické parametry. Termín rezervace se povětšině vztahuje na ohraničené území, jehož režim je určen převážně ochranářskými zákonnými normami. Všechny české BR jsou skutečně geograficky vymezené a mají vnitřní územní zonaci; jsou však také definovány jako kategorie hospodářské, vědecké, výchovné atp. Jednotlivé zóny by vyžadovaly odlišný legislativní status. Pro jádrovou zónu většinou dostačuje národní ochranářská legislativa (přírodní rezervace, národní přírodní rezervace, první zóna nár. parku). Nárazníková a přechodová zóna jsou již legislativním problémem, protože se v nich kříží socio-ekonomické faktory a vlastnická práva. Zejména obecný statut národního parku nemusí vyhovovat úkolům kladeným na přechodové zóny BR.

V angličtině nemá termín rezervace tak výrazně ochranářskou náplň. Území jím označené může být rezervou nebo být rezervováno pro nejrůznější účely. Např. termínem forest reserve jsou v anglofonní Africe odlišeny státní lesy. V začátcích programu MAB byl v býv. Československu používán termín biosférický fond (srovnej půdní fond, lesní fond), ale na naléhání ochranářů zůstalo u otrockého překladu, který má výhodu jasného ekvivalentu při překladech a mezinárodních kontaktech.

Opakovaně je kladena otázka, jaký vztah mají BR ke kategorii národních parků, přírodních parků nebo chráněných krajinných oblastí. Obecně lze říci, že se BR územně s některou z těchto kategorií vždy částečně nebo úplně překrývají. To ostatně vyplývá z rámcových stanov, které předpokládají pokrytí BR národní legislativou. V České republice je překryv národních kategorií a kategorie BR různý: BR Křivoklátsko, BR Třeboňská pánev, BR Pálava a BR Bílé Karpaty se územně shodují s chráněnou krajinnou oblastí, vyhlášenou podle českých zákonů. V oblasti Šumavy je BR v hranicích téměř shodná s chráněnou krajinnou oblastí (ačkoli zde existuje národní park), kdežto v Krkonoších je překryv s kategorií národního parku úlný.

Územní překryv však neznamená významovou shodu. Jak je výše uvedeno, BR jsou na základě schvalovací procedury součástí Světové sítě UNESCO a požívají tak výhody globální spolupráce a snadného přístupu k mnohosměrným informačním zdrojům. Je pro ně usnadněna výměna publikací a pracovní návštěvy v jiných BR. Výjimečně z takto získávaných informací a kontaktů mohou vyplynout také výhody dotační a materiálové. Takovým případem bylo zapojení českých BR do grantového systému Global Environmental Facility (GEF), který prostřednictvím Světové banky posílil ve třech českých BR logistiku a aplikovaný výzkum směřující k ochraně biodiverzity.

Český národní komitét MAB však usiluje o to, aby poznatky a zkušenosti z BR se rychle přenášely na ostatní velkoplošná chráněná území v České republice. Za tím účelem pořádá společné porady, vydává publikace a organizuje pracovní setkání, jaká se uskutečnila např. na konferenci o geo-bio-diverzitě Šumavy v září 1995.

Text a obrázky byly přejaty z knihy Biosférické rezervace České republiky, kterou pod redakcí prof. Jana Jeníka vydal Český národní komitét MAB.